Memorial

Nikdy jsem si nezvykl oslovovat doc. Žižku “pane docente”, protože docenturu získal až někdy ve druhé půlce mého 11-letého působení u něj a ono „pane doktore“ bylo tak vryto a přirozené. Takže vždy jen “pane doktore” a stejně o něm píšu tady. On mě oslovoval stejně, jen ty tituly, jeho a můj, měly hodně jinou váhu…

Nastoupil jsem 18.2.1987 a za půl roku jsem už poznal chromozomy tak, že jsem byl schopen odečítat karyotypy z plodové vody sám a Petr Balíček po mně nenacházel moc chyb. Petr byl naprostá špička v metodách barvení chromozomů a rozeznal úplně všechno i na špatné fotce karyotypu. Používali jsme tenkrát R barvení, to pro ty, co se v tom vyznají.

Na oddělení byl zvyk jedno odpoledne v týdnu (v každém? v každém druhém?) zasvětit vědám a rozvoji (byl to čtvrtek?) formou semináře, o jehož obsah se postaral vždy jeden vysokoškolák z oddělení nebo lékař z kraje, jeden z těch, kteří vedli genetické poradny (vzpomínám na dr. Hornychovou z Trutnova, dr. Vitvara z Litomyšle, Rudu z Pardubic) a jezdili stážovat do FN na genetiku.

Zákonitě přišla řada i na mě – výběr tématu byl na mně. Dělal jsem sice na chromozomech, ale těch plodovek nebylo tenkrát moc a měl jsem čas číst něco dalšího, hlavně články.  Tenkrát se tomu říkalo separáty, ty se objednávaly u autora článku poštou podle “karentu” (Current contents), který byl v jednom výtisku pro celou FN (to byly boje, dostat se ke karentu). Občas autor poslal separát i mně, tak jsem se pokoušel je číst. dr. Žižka mně připomínal, že po rozkoukání bych se měl nějak odborně nasměrovat. To jsem chtěl, ale kam? Na chromozomy bych byl jen paběrkář, protože fořt na ně a zcela nepřekonatelný byl Petr Balíček. Taky mně připadalo, že na chromozomech už nic dál nevykoukám – možná ale o to snazší by byla moje odborná kariéra. No a v jednom separátu (pamatuju, byl z Finska) jsem po týdenním trápení a bezmoci z nepochopení najednou procitl a pochopil! Separát vysvětloval na nějakých konkrétních příkladech rodin s genetickým postižením princip nepřímé diagnostiky autozomálně dominantních i recesivních chorob. Nepřímé diagnostice tehdy na pracovišti nikdo nerozuměl. A já po tom článku ano! No skoro jsem neprošel dveřma!

Moje téma semináře bylo tedy nepřímá diagnostika. Podařilo se mi (po asi týdnu, kdy jsem to chápal…) vysvětlit i ostatním její princip a že je to vlastně jednoduché, pokud se to pochopí (když to někdo tak vysvětlí jako já…, taky jsem se na to dost připravoval, hujer, že). Ten den, nejen, že se všem (kdo nespal a dával pozor) rozsvítilo, ale jak jsme byli všichni z toho poznání trochu v euforii (já určitě), tak přímo na tom semináři bylo konstatováno, že takovou diagnostiku bychom mohli zkusit i u nás v Hradci. Semínko bylo zaseto. O mojí orientaci se rozhodlo ten den, protože padla do úrodné půdy, kterou předkypřili, zatím jen teoreticky, mí kolegové z Albetova Ivan Mazura a Pepa Brožík, když si mě jednou při mé stáži tam vzali stranou a lili mně do hlavy, že “molekulára” je obor budoucnosti a mám se na ni vrhnout.

Zatím jsem psal jen o sobě, ale to jen pro pochopení souvislostí. Protože od té chvíle si dr. Žižka vzal podporu vzniku molekulární genetiky na oddělení za svou, realizací pověřil mě, osvobodil mě od chromozomů a mohl jsem se plně věnovat rozvoji laboratoře, která měla teprve vzniknout. Podporoval mě i molekuláru (tehdy to bylo jedno a to samé…) na všech úrovních a v tehdejší době by nic nevzniklo, nebýt jeho maximální podpory. Hledal po FN prostory pro novou laboratoř, ale nové místnosti tehdy ve FN požadoval skoro každý. Podle zásady čím víc prostorů, tím větší šéf. Otravoval na ředitelství (myslím, že to je na tom samém místě dodnes) a protože byl člověk mírný a spíš submisivní, tak myslím, že při tom trochu trpěl. Ale uspěli jsme – dostali jsme poslední podlaží “nad branou”, nalevo pohledem z ulice, které se nějak uvolnilo. Bingo! Vlastní laboratoř! Dvě laboratoře, předsíň s mrazáky a malá pracovnička zabraná mnou. S výhledem na most přes Labe.

Tam jsme uskutečnili první prenatální diagnostiku u polycystózy ledvin dospělých (APKD) pomocí nepřímé diagnostiky v rámci celé rodiny. Pomocí RFLP, Southern blotingu, hybridizace s radioaktivně označenou sondou a autoradiografie blotu. Z dnešního hlediska nesmírně pracné s velmi nejistým výsledkem (bude na autoradiogramu po 14 denní expozici něco?) a s obrovským stresem pro všechny (těhotenství pokračuje a na váš výsledek se čeká týdny).

První polovina 90. let byla dobou rozkvětu molekulární genetiky v Hradci – moje pododdělení mělo postupně asi 15 lidí a byla to asi polovina celého oddělení. Díky stěhování do nově postavené budovy komplementu v létě 1994 jsme se rozšířili prostorově i personálně a přístrojově. Dostali jsme se k přístrojům, o kterých jsem zatím jen snil – první cyklér byl Perkin Elmer. A k spoustě dalších – eletroforetické vany doma lepené z plexiskla chloroformem jsme mohli dát stranou a používat normální od Hofera. I s platinovým drátkem osobně vyzvednutým v Safině někde za Prahou (ten příběh jsem už povídal tolika lidem, ale dnes už není úplně srozumitelný…). Všechny přístrojové investice šly do molekuláry.  Cytogenetika snad nic ani nechtěla, ten nepoměr jsem si uvědomil až dnes.

Který šéf by si nechal takhle vyrůst něco tak autonomního? Dr. Žižka ano. Věděl a říkal, že molekulární genetika má budoucnost a věřil v její rozvoj i u nás a ze své pozice šéfa oddělení ji podporoval neustále.

Její rozkvět dostal zásah shůry, podobně jako někdy udeří blesk a sežehne všechno, kam dosáhne. To se stalo na přelomu let 1997/98 i s molekulární genetikou na oddělení dr. Žižky. Stala se kořistí predátora, který si ji zařadil pod své pracoviště a převzal nad ní řízení. Tímto okamžikem pro mě byla jakákoliv budoucnost ve FN nemožná, protože toto se dělá jen mezi gangstery. Ze dne na den jsem odešel (jak, když i tehdy platila zákonná lhůta?  – to je jiný příběh). Zlu se nesmíme podřizovat – to si myslím dodnes. Tak skončila molekulární genetika, se kterou byl spjat dr. Žižka, dítě, kterému pomáhal na svět vlastním nasazením. I když moje rozhodnutí odejít chápal – v tom jsme měli podobné postoje – byl zklamaný. Oddělení se mu rozpadlo a zůstala jen ta původní polovina, jako by poslední dekádu nic nedokázal a nic nerozvinul. Připomínalo to i v detailech zábor Sudet.

Všechno špatné je na něco dobré – já jsem byl vně FN, vybudovaná laboratoř tam zůstala jako válečná kořist silnějšího, přede mnou byla jednoznačná volba – budovat GENERI BIOTECH a dívat se dopředu. Podařilo se mi postupně do GB přijmout téměř všechen původní „molekulární“ personál z genetiky ve FN. Výjimkou byly laborantky, které odešly na LF, dále ty, které byly na MD a nemusely řešit, jestli zůstanou. Prostě ze zabraných Sudet všichni utekli.

Přestali jsme si být s dr. Žižkou nablízku – doposud jsme měli pracovny přes zeď a často jsme se potkávali. I on cítil mou podporu – to jsem si ale uvědomil až daleko později, vždy jsem cítil tu jeho a o opačném “toku” jsem neuvažoval. Zůstal jako šéf genetiky ještě několik let do svého odchodu do penze. Jak mi říkával, práce ho už moc netěšila.

Rád se jako důchodce při svých procházkách kolem slepých ramen Labe zastavil i u mě v práci (až donedávna v budově Fomei). Rád mluvil o aktuální politice, kterou nesl těžce, protože si věci příliš bral. Po našich rozmluvách odcházel trochu veseleji, protože tvrdil, že jsem optimista a že se na věci dívám úplně jinak než on. Optimista sice nejsem, ale politika je hra velkých kluků, kterým není radno nic věřit a dokud tady nebudou po moci sahat komunisté nebo fašisté, jsou to pořád jen hry, kde jsme jen pasivní diváci, ať se nám říká cokoliv. Jen těm dvěma skupinám je potřeba všemožně bránit, aby nastoupily k moci, jinak je to česká bramboračka. V tomto smyslu jsme vedli debaty.

To předtím je faktografie, nyní bude následovat číst vzpomínková, dnes by se řeklo v měkkých datech.  Kdo jste znali dr. Žižku, jistě si vzpomínáte na jeho klidnou povahu a slušné vystupování. Ve chvílích, kdy ostatní bouchali do stolu a hodně zvyšovali hlas (řečeno kulantně), on dovedl velmi pregnantně (to byl jeho oblíbený výraz) definovat podstatu problému, vyvodit řešení, které si druhá strana za rámeček nedala, a přitom zachovat naprostou slušnost.

Nesnášel mlžení, polopravdy, lži. Ti, kteří tyto nástroje někdy použili, nebyli hodni jeho naprosté důvěry. Vycházel s nimi korektně, ale vždy jen s rámci pracovních povinností. Pamatuji si na situaci, kdy se stala nějaká nepříjemnost a vypadalo to, že v ní mám prsty já. Taková hloupost, já bych nad ní mávl rukou, ale on ne. Neušel jsem jeho výslechu – stejně jako několik dalších podezřelých, ale tehdejší záhada nebyla nikdy vyřešena. Naštěstí jsem měl pro chvíli zločinu alibi (někdo se zamkl ve sklepě a neotvíral ani po důrazném klepání dr. Žižky; po nějaké chvíli, kdy se nahoře řešilo, co dál, byl vchod do sklepa volný). Myslím, že i moje alibi tenkrát ověřoval. Bylo neprůstřelné… Ještě s dr. Balíčkem dali dohromady několik hypotéz, proč se se záhada zamčeného sklepa vůbec nastala, nejpravděpodobnější byla tzv. sexuální hypotéza a nejpravděpodobnějším pachatelem jsem se jevil prý já (dodnes nevím proč, ale dost mně to lichotilo).  Fakt jsem to nebyl já tehdy v tom sklepě… Byl jsem o dvě patra výš na angličtině, spousta svědků…

Dr. Žižka snad každé ráno obcházel pracoviště, a i když hlavním účelem bylo upevnit pracovní morálku, zapřádal krátké hovory s pracovníky a bylo možné se na něj s čímkoliv obrátit. Když už naše molekulární laboratoř byla v plném proudu, nahlížel do odpadových nádob (takové ty zmenšené kulaté popelnice) a pochvaloval si, když v nich byla spousta odpadu, protože, jak říkal, byla to známka intenzivní práce. V mnoha věcech mě dr. Žižka inspiroval – odkoukal jsem od něj jeho chování k podřízeným, způsob vedení lidí a mnoho dalšího – ale to obcházení pracoviště jsem nikdy nepřevzal. Byla by to potřebná věc, ale možná jsem ještě větší introvert, než byl on.

Konfrontace – to jsem se taky nenaučil. Když se mu pohádali lidé z oddělení nebo si přišel někdo na někoho stěžovat, on si je zavolal k sobě a provedl konfrontaci, jakési přelíčení jako u soudu, aby si obě strany do očí pověděly, jak se věci udály. Byly to chvilky, kdy by tam člověk radši nebyl. Tím dokázal účinně eliminovat velké množství bonzů (jaké je jiné slovo?).

Nebo poskytování výhod – u něho byla výhoda už to, že někdo mohl v pátek skončit dřív a prodloužit si víkend. Vždycky říkal – a to měl pravdu – že poskytnete jednomu výhodu a ostatní ji chtějí také, protože se lidé navzájem sledují. Vidno, že před 35 lety jako dnes.

Ještě jeden aspekt povahy dr. Žižky je dobré připomenout – jeho politické postoje “za komunistů”. Že je neměl v lásce (to je slabé slovo), věděla jeho rodina (tak to v těch dobách bývalo), a ze spolupracovníků snad jen Petr Balíček. Postupně i já. Byla to pro mě pocta nejvyšší – vzal mě do okruhu lidí, kterým mohl zcela důvěřovat. Kdo tu dobu nezažil, ten těžko chápe, proč tehdy fungovala taková ostražitost ohledně názorů na nějakou obskurní stranu, že.  Ale konec 80. let byla už doba tání, “venku” se podepisovalo Několik vět, režim se rozvolňoval, ale do poslední chvíle mohl zle kousnout.

Dr. Žižka s kamennou tváří vedl pohovory s personálem dozorované dr. H., stranickým funkcionářem z dětské kliniky, o svazácké aktivitě a angažovanosti pracovníků, kterou byla potřeba zvýšit a aktivovat se ve prospěch společnosti (to jsou takové tehdejší obraty běžně v té době používané). Pohovory spíš tedy vedl dr. H. a a dr Žižka trpně předstíral, že se jedná o vážnou věc. Když jsem přišel na řadu do jeho kanceláře já, dr. H. mi vytkl něco ve smyslu, že nejsem svazácky aktivní, na první máje nechodím do průvodu s FN (jak to věděl? dělali nějakou prezenci? nebo jsme se mu rovnou přiznal? dnes už nevím) a vrcholem bylo jeho zjištění, že jsem někde ztratil svazácký průkaz, nic si z toho nedělám a kam tedy lepím známky (to byly členské příspěvky, které si každý člen SSM kupoval každý měsíc). Těžko jsem držel vážnou tvář, když jsem sliboval, že se polepším (asi i těmito slovy). To dr. Žižka měl tvář pokerového hráče, ačkoliv bylo jasné, co si myslí o dr.H. a o komunistech celkově. Tuto jeho schopnost jsem obdivoval a nikdy jsem jeho mistrovství nedosáhl ani náhodou – vždycky se v takových situacích začnu tlemit (lepší výraz mě nenapadá, omlouvám se). Ale tomu, kdo zažil padesáté léta, kdy šlo i při lehkých projevech nesouhlasu o život a v lepším případě o kriminál, a léta sedmdesátá, kdy bylo možné přijít o zaměstnání, odbornost neodbornost, tomu to nepřišlo humorné i při vší té absurditě. My jsme nastupovali do pracovního života v polovině 80. let, kdy člověka mohli taky klepnout přes prsty, ale už to byla hodně soft verze budování socialismu.

Rok 1989. V Praze se ten rok docela často konaly demonstrace na Václaváku – počínaje Palachovým týdnem v lednu. Celý ten týden se demonstrovalo a esenbáci stříkali každý den kromě středy – to vím dodneška, protože ve středu jsem tam byl a trochu jsem doufal, že zažiju bezplatnou koupel režimu (doufal jsem spíš v mírný zásah vody někde v zadních částech davu), ale režim na mně nechal nit suchou.

No a pak přišel 17. listopad (byl to pátek) a já jsem fanfarónsky prohlašoval, že do Prahy pojedu demonstrovat, až to bude stát za to, až tam bude sto tisíc lidí, protože pak režim kiksne a chci být u toho. S Petrem Balíčkem jsme si těsně předtím říkali – tu chvíli v cytogenetické laboratoři si vybavuji dodnes – on za stolem u okna u mikroskopu, já ve dveřích ne a ne odejít – říkali jsme si, že že to u nás asi jen tak rychle nepraskne, nedovedli jsme si představit, že by komunisti mohli jít vůbec někdy od válu.  Tak nám ten stav připadal neměnný.

No, ještě během víkendu (kdy jsme pořád nic nevěděli) se scházelo u koně pořád víc lidí (říkali na Hlasu Ameriky). Tak jsem hned v pondělí (nebo až v úterý? dlouhá léta jsem to věděl přesně den po dni, ale teď po 35 letech se to trochu rozmlžuje…) jel do Prahy. Nikoliv demonstrovat, ale dopoledne na služebku na Albertov, ale hlavně kvůli odpoledni, kdy se čekalo nějaké velké srocení. To skutečně bylo a bylo to velké! Můj šéf se mě hned druhý den ráno (myslím, že kvůli tomu začal okružní cestu po pracovišti u nás) zpovídal, co bylo, jaké to bylo, co kdo říkal, co myslím, že bude dál. Doslova se nemohl dočkat nezkresleného dojmu přímého účastníka. Vzpomínám si, že jako reportér jsem vyhořel, protože jsem skoro zapomněl na nejvýznamnější zprávu, která v Praze proběhla: že bylo založeno Občanské fórum. Ale novinek bylo tolik a euforie byla taková, že jsme se trochu podobali malým dětem, k nimž přišel ježíšek nečekaně před termínem, navíc se spoustou neuvěřitelných dárků.

V týdnu po 17. listopadu se mimo Prahu nic moc nevědělo, TV jela ve vyjetých kolejích, rozhlas a noviny taky, do socíálních sítí zbývalo ještě zhruba čtvrt století. Jen každodenní informace o stranických aktivech, plnění plánu, návštěvě soudruha X u tajemníka Y, zlých Zápaďácích, hodných Sovětech, blablabla, ale o tom, co se děje v Praze, vůbec nic.  Ačkoliv jsme  jen 100 km od Prahy (tehdy jako dnes), informace o tom, co se tam dělo, byly režimem úspěšně blokovány a věděli jen ti, kteří vědět chtěli (a tedy poslouchali Hlas Ameriky nebo Svobodnou), ale těch taky moc nebylo. My jsme samozřejmě věděli, ale nevěděli jsme, jak tomu krachu soudruhů napomoct. Báli jsme se nepochopení většiny obyvatelstva, střelby do davu a krveprolití. Chodily fámy, kde před Prahou už jsou kolony tanků.

A hlavně, co tím zdlouhavým úvodem chci odvyprávět: to, že dr. Žižka byl pes na efektivitu práce, celodenní vytížení všech pracovníků, přesnost příchodů a odchodů, to už vyplynulo dříve v textu. Ale stalo se v těch památných dnech, že mně řekl, dokonce několikrát: “pane doktore, teď není čas na práci” a dodal něco, co už si přesně nepamatuji, ale v tom smyslu, že je potřeba se postarat, abychom vyhráli a režim padl, a já se mám starat taky, práce že počká. Za běžných okolností nemyslitelné. Události šly překotně dál, co bylo včera, druhý den už bylo jinak, plakáty polepené město, trikolory na límcích, euforie, celá budoucnost před námi.

Dr. Žižka si někdy posteskl, že mu komunisti vzali normální život – promoval v 50. letech a naprostou většinu odborného života prožil jako většina svých vrstevníků – odborný rozvoj byl omezen na země “lido-demo”, kde se moc odbornosti nevyskytovalo, na Západ se pouštělo jen velmi selektivně a on nebyl ta skupina, které by mohla někam jezdit. Nebyly potřeba jazyky, protože nebylo proč, a když se po roce 1989 otevřely hranice a možnosti, tito lidé byli sice odborně zdatní, ale mimo ČSSR je většinou nikdo neznal, jejich angličtina byla jen načtená z odborné literatury, vyhýbali se mluvenému jazyku. To všechno si dr. Žižka uvědomoval, věděl, že jeho generaci brzy profesionálně překoná generace jeho dětí, které se ještě stačí připovzdělat v jazycích a jezdit ven na zkušenou.

Nastala jiná doba, mnohá očekávání se nenaplnila, nová demokracie byla s mnoha chybami, a tady se projevily naše rozdíly. On se soustředil na ty chyby a na určité zklamání z reálného běhu věcí, já jsem mu ten pohled vymlouval, že není tak zle a že jsme vlastně nemohli očekávat nic jiného. Ale o tom jsem se zmiňoval.

Několik fotek z otvírání první laboratoře GENERI BIOTECH (v budově Fomei) na podzim 1998:

Několik dalších fotek z téže akce, na kterých není dr. Žižka, který neměl fotografování rád, ale je tam spousta dalších lidí:

Začali jsme vyšetřovat kostní dřeň a posléze plodovou vodu. Splnil se mi sen, pracovat v oboru který se tak rychle rozvíjel a to právě i zásluhou skvělého šéfa, který se snažil genetiku v HK posunout na vrchol v republice a to se mu i s pomocí dr. Balíčka povedlo. Mohli jsme se vzdělávat, jezdit na stáže, semináře, kongresy.

Přes všechny úspěchy i ceny zůstával doc. Žižka skromným a empatickým člověkem,který ke všem spolupracovníkům přistupoval osobně a nikdy neodmítal pomoci. Díky němu jsem se naučila vše o genetice, hltali jsme vše nové a když přišel dr.Haluza s molekulární genetikou, byl to šok, to se přeci nikdy nenaučíme a nepochopíme…..no a dnes???? Každodenní realita, díky všem za vše.

Fotky, pravděpodobně z dýchánku na OLG, který jsme uspořádali na počest převzetí Hlávkovy ceny, rok 1995.